Ve filmu Hrabě Monte Christo se nachází jedna táhlá, podvratným mystériem nasáklá scéna, která si rafinovaně pohrává s hororovou estetikou. Hlavní hrdina Dantès sezve své tři úhlavní nepřátele do obrovského domu osvětleného obřadními ohni a stříbřitým dotekem nočního měsíce. Je nepoznán, i když on sám své nenáviděné návštěvníky zná až moc dobře. Se zanícením a teatrálním nasazením vypráví děsivý příběh o novorozenci pohřbeném zaživa. Dle legendy mělo k ohavnému činu dojít právě v tomto domě. Dantès prý po nocích slýchá zvláštní zvuky i pláč dítěte. Osazenstvo u stolu se dobře baví. Je to strašidelné, temné a vzrušující zároveň. Jeden host ale začíná být ovládán nervozitou a tichým vztekem. Je jím Gérard de Villefort. Pokřivený muž, který se totožným způsobem zbavil nemanželského potomka. Dantès to pochopitelně ví, neboť jeho ďábelský plán nemá slabších míst. Užívá si své vyprávění a griluje hříchem označeného hosta dokřupava. Celá tato pasáž má nenucený divadelní nádech. Skoro jakoby si nějaká ponurá povídka Edgara Allana Poa osedlala divadelní prkna a narušila vnitřní řád Dumasovi předlohy. A to je jen jedno z mnoha a mnoha scenáristických překvapení, jaká film nabízí.

Nějakou dobu jsem otálel s tím, jestli se mám do psaní recenze na aktuální filmovou adaptaci slavného literárního díla vůbec pouštět. Svědomí mi neustále naznačovalo, že zrovna v tomto konkrétním případě možná nejsem ten pravý. Věc se má následovně. Až doposud jsem neviděl ani jedinou filmovou inkarnaci tohoto globálně uznávaného příběhu o lásce, zradě, odpuštění a proměnlivosti pomsty, natož abych četl bezmála dvě stě let starou předlohu, za níž stojí francouzský národní poklad Alexandre Dumas. Mlhavě si vzpomínám, že rodiče před hromadou let koukali na britskou verzi z roku 1975 s Richardem Chamberlainem v hlavní roli. Pak se mi v hlavě ještě povaluje pár útržků na francouzskou koprodukční minisérii z roku 1998, v níž si titulní roli Edmonda Dantèse střihl Gérard Depardieu, který se tehdy ještě pohodlně vešel do televizní obrazovky. Jenže to víte. V tom klukovském věku kolem dvanáctého roku života mě daleko více bavily roznožky Jean-Clauda van Damma než sáhodlouhé hledání ztracené cti. Shrnuto jednou větou - Útěk z pevnosti byl fajn, to ostatní nuda.

Do všemi opěvované aktuální verze jsem šel tudíž bez jakýchkoliv očekávání. Výsledek? Od projekce snímku Hrabě Monte Christo (2024) z dílny francouzské tvůrčí dvojice Matthieu Delaporte a Alexandre de La Patellière uplynuly zhruba dva týdny a já marně přemýšlím, zdali jsem tento rok viděl něco lepšího. Režijní a scenáristické duo expertů na literární díla Dumase nám letos doručilo tří hodinový dobrodružný epos, který i přes svou velkorysou stopáž ani minutu nenudí, má geniálně ošetřené tempo vyprávění, precizně napsané dialogy, heroický hudební doprovod a plejádu talentovaných neokoukaných herců. Podotýkám, že tento výpravný film za třiapadesát milionů eur obsahuje všeho všudy nějaké tři krátké akční sekvence a přesto vám nedovolí vydechnout nebo snad polevit v pozornosti. U stejně dlouhých Avengers: Endgame (2019) mi oči navzdory permanentnímu přísunu explozivních scén několikrát zabloudily k ciferníku hodinek, což se mi u napínavého dobrodružství osudem zkoušeného Edmonda Dantèse nestalo ani jedenkrát.

Jelikož neznám předlohu ani četné kinematografické relikty z předešlých dekád, nebudu v následujícím textu (až na pár výjimek) upozorňovat na různé odchylky, nepřesnosti či radikálnější výkyvy oproti knize. Ostatně, jak bych mohl? Základní rámec příběhu jako takového mi je samozřejmě znám už dlouhá léta, ale jeho detaily a především složité spletence vzájemných křivd, vztahů, motivací a podzápletek nikoliv. Nabízím vám tedy subjektivní pohled člověka knihou a filmy nepolíbeného. Ještě bych rád podotkl, že se na následujících řádcích nebudu vyhýbat některým zásadním dějovým zvratům. A teď už vzhůru do slunné Francie!

Píše se rok 1815. Napoleon je ještě stále v exilu a Francie se nachází v bouři společenských a mocenských změn. Rozbouřené je i Středozemní moře, když odvážný Edmond Dantès (Pierre Niney) ignoruje rozkaz bezcitného kapitána Danglarse (Patrick Mille) a vrhá se do vln, aby zachránil tonoucí ženu Angèle (Adèle Simphal). Za svou chrabrost je povýšen do hodnosti kapitána, na úkor zdiskreditovaného Danglarse. Konečně se Dantès na společenském žebříčku vyšvihl a může si vzít svou milovanou dívku Mercédès (Anaïs Demoustier), na níž má ovšem spadeno její bratranec Fernand de Morcerf (Bastien Bouillon). Zhrzený Danglars na palubě nalezl spiklenecký dopis podepsaný samotným Napoleonem. Ten sice patřil zachráněné Angèle, ale bývalý kapitán jej zákeřně vloží do Bible patřící Dantèsovi. Přímo během svatebního obřadu je překvapený mladík odvlečen a hrozí mu pořádně vysoký trest. Prokurátor Gérard de Villefort (Laurent Lafitte) se sice nejdříve tváří přátelsky a je ochoten celou věc urychleně vyřešit, ale to jen do okamžiku, než vyjde najevo, komu dopis patřil.

Angèle je ve skutečnosti jeho sestra a taková nepříjemná skutečnost by na Villeforta mohla vrhnout špatné světlo. Pomoc se tedy odkládá. Dantès musí neprodleně zmizet, čímž by došlo k zabití hned tří mušek naráz. Villefort by ochránil svou kariéru, Danglars si vyléčil zraněné ego a Fernand Morcerf by získal volnou přístupovou cestu k sukním sestřenice Mercédès (fuj). Dohoda tří morálně zkažených mužů má pro Dantèse nedozírné následky. Úředně je prohlášen za mrtvého, ale ve skutečnosti je vsazen do hluboké kobky v pevnosti If obklopené ze všech stran mořem. Po čtyřech letech hnití v temnotě narazí Dantès na mimořádně vzdělaného spoluvězně jménem Abbé Faria (Pierfrancesco Favino). Ten jej během následujícího desetiletého hloubení tunelu na svobodu naučí vše, co zná. Matematiku, přírodní vědy, různé jazyky. Jako bonus mu Abbé ještě prozradí polohu ukrytého templářského pokladu, který by se měl nacházet na malém ostrově Monte Cristo. Krátce před dokončením tunelu Abbé tragicky zemře, ale Dantès uniká na svobodu. Čas pomsty začíná.

To první, co považuji za vhodné zmínit, je minimalizace politiky v příběhu na nezbytné minimum. Bylo mi řečeno, že Dumas dával politickým souvislostem značný prostor, což s ohledem na dobu, kdy svou slavnou knihu psal, dává nepochybně smysl. Aktuální filmový počin však z mocenských veletočů utváří jen funkční kulisy na pozadí, přičemž značnou energii vkládá do vnitřního nastavení postav a jejich vzájemnému pnutí. Středobodem příběhu pak zůstává ambiciózní plánování pomsty. Celý film lze přehledně rozdělit do tří pečlivě rozfázovaných částí. Prolog končící útěkem z pevnosti If. Složitá realizace promyšleného plánu, kterým chce Edmond Dantès drtivě pokořit své nepřátele. Poslední třetina by pak logicky měla patřit radikálnímu aktu pomsty, ale tak prosté to opravdu není.

Fandit hlavní postavě a přát jí vítězství je přitom z diváckého hlediska samozřejmé. Považte sami. Po návratu z čtrnáctiletého věznění Dantès zjišťuje, že jeho otec zemřel žalem a láska Mercédès se provdala za Fernanda, s nímž má dokonce syna Alberta (Vassili Schneider). Taková zpráva dokáže zkazit den. Tímto dějovým zvratem se něco v Dantèsovi definitivně zlomí. Následuje podmanivě nasnímané pátrání a následné nalezení bájného pokladu. Hlavní hrdina právě stanul na rozcestí. Vzdělaný Abbé svému učenci jednou řekl, že záleží čistě na něm, jak s obrovským bohatstvím naloží. Tedy zdali bude konat dobro, nebo naplní své srdce nenávistí. Vzhledem k předešlým událostem musí být každému jasné, na kterou stanu se misky vah vychýlí. Uplyne další rok a na scéně se konečně objevuje tajemný hrabě Monte Christo. Tím zároveň začíná originálně pojatá, moderní a na mnoha místech napínavá prostřední část filmu.

Dantès alias Christo se stává jakousi záludnou atrakcí města Paříž. Nikdo o něm nic neví, je královsky bohatý, vlastní rozlehlé panství a disponuje různými technickými vymoženostmi, včetně umění měnit podobu své tváře, aby jej uzurpátoři jeho nejlepších let nemohli poznat. S precizností hodináře začne realizovat matematicky přesné tahy. Pomocí fingovaného přepadení si získá důvěru Fernanda i jeho mladého syna Alberta. Pak už je to jen krůček k seznámení s baronem Danglarsem a Villefortem, kteří si během dlouhých let přišli na nemalé jmění. Mazanému hraběti přitom pomáhají dva cenné nástroje. Prvním je nemanželský syn Villeforta jménem André (Julien de Saint Jean), který měl být po narození pohřben zaživa. Druhým dívka Haydée (Anamaria Vartolomei), s jejímž osudem si v minulosti krutě pohrál Fernand. Obě děti si vzal Dantès pod svá ochranná křídla a namísto lásky v nich začal pěstovat nenávist.

Rozsáhlý segment plánování, realizací, pečlivého tréninku a sabotáží je divácky vděčný a velmi vtahující. Efektivní je především práce s paralelním střihem po vzoru Guye Ritchieho, kdy Dantès v jednom záběru něco učí své svěřence a v tom dalším okamžitě sledujeme ostré provedení nově nabyté dovednosti (správné vychování, etiketa, vyjadřování atd). Dantès se v této fázi jeví jako aristokratická verze Bruce Wayna se vším, co k tomu patří. Vlastní okázalé bydlení se sklepením plným tajemství. Je pohádkově bohatý a podobně jako netopýří strážce zákona disponuje dvojí identitou, nehledě na sdílený motiv pomsty. Dokonce má po ruce „Robina“ a „Catwoman“. Avšak manipulativní Dantès své dvě mladé hračky spíše zneužívá ve svůj vlastní prospěch. Krásná Haydée má okouzlit Alberta a později mu dupnout na srdce, kdežto André si má pro změnu získat Eugénii (Marie Narbonne), Danglarsovu dceru. Místo toho, aby Dantès všem třem mužům jednoduše rozpůlil kebule šavlí, chce je nejprve v maximální míře ponížit a způsobit jim citovou bolest. Je to vůbec poprvé, kdy diváka začnou napadat otázky o morálce. Je správné, aby Dantès ve jménu pomsty zneužíval své dva svěřence? Dá se ospravedlnit trestání nevinných dětí namísto jejich provinilých otců?

Považuji za nesmírně osvěžující sledovat, jakým způsobem je inteligentní Dantès v pozdějších fázích filmu nenápadně zatlačen do pozadí, zatímco od něj mladé osazenstvo přebírá štafetu a nebojí se mu nastavit zrcadlo. Haydée a André možná podlehli účelové manipulaci a jsou oddáni svému pánovi, ale na rozdíl od něj nemají až tak chladná srdce. Zhruba do poloviny filmu vnímáme motivace výhradně optikou Dantèse a nemáme problém jeho počínání plně chápat. Jakmile se však perspektiva začne soustředit na touhy mladých lidí, dojde nám, že svobodná vůle a city se nedají jen tak zavřít do klece. Tím, že se Haydée upřímně zamiluje do Alberta a André smrtelně napadne svého proradného otce, se ostré hrany plánované pomsty začnou bortit do sebe. Dantèsovy záměry jsou do určité míry sabotovány. Stejnou měrou se navíc začínají rozpadat i divácká očekávání, jelikož je nám bez přestání odpírán pocit zadostiučinění z dobře provedené pomsty.

Mění se rovněž naše vnímání Dantèse, respektive si všímáme jeho psychologického rozpoložení v poslední třetině. V tomto ohledu je nesmírně důležitý rozhovor mezi ním a Mercédès, která svého bývalého poznala od chvíle, kdy se po dlouhých letech poprvé objevil. Tvář může být jiná, ale hlas a oči vyměnit nelze. Rozpolcenost Mercédès je takřka hmatatelná. Chápe, jaké neodpustitelné křivdy se její manžel Fernand dopustil, ale zároveň miluje svého syna Alberta, který se má s Dantèsem utkat v souboji na střelné zbraně. Mercédès oroduje za život syna a Dantès začíná polemizovat o tom, zdali je jeho nárok na pomstu bezmezný. Neústupný mstitel sice nejprve ignoruje vzájemné city mladých lidí a je odhodlán mladíka zastřelit, ale v kritickém okamžiku obrátí. Zamilovaný pár získává svou svobodu, čímž Dantès dojde vykoupení. Nechá vzkvétat cizí lásku, kterou mu osud v minulosti odepřel.

Finální pohyby na šachovnici jsou zkrátka nečekané tím, jak si pohrávají s naším očekáváním. Katarzi v důsledku nepřináší akt pomsty, ale radost ze šťastného dokončení linky Alberta a Haydée. Opravdu. Pomsta v tomto filmu nechutná nijak dobře. Někdejší prokurátor Villefort umírá rukou nemanželského syna. Bývalý kapitán Danglars přichází díky lsti hraběte o veškeré bohatství, ale stane se to tak rychle, že si důsledky ani nestačíme vychutnat. No a očekávané vyvrcholení v podobě šermířského souboje mezi Dantèsem a Fernandem nemá vlastně vítěze ani poraženého. Nikoliv prakticky, ale spíše emočně. Alespoň já osobně jsem necítil žádnou satisfakci. Jde o jedno z mnoha kouzel tohoto výpravného filmu. Neustálé podvracení očekávatelných klišé a ostré dějové zákruty, které z původně silného motivu pomsty činí špatně čitelný symbol ztracený v mlze. A to jsem se ani zdaleka nezabýval vedlejšími osudy a zápletkami.

Obsazení hlavních i vedlejších rolí nemá chybu. Stejně tak výprava a krásné kostýmy. Edmond Dantès je charismatický protagonista a jeho vyšperkovaný šatník a technické vymoženosti, jako je třeba soukromá střelnice, mu dodávají punc cool frajera. Za geniální rovněž považuji zapojení postav Haydée a Andrého, díky kterým získává Dantès lidskost a nepůsobí jen jako mechanický stroj na zabíjení. Ostatně celý casting je velmi svěží a předpokládám, že šlo o cílený záměr tvůrců, aby ke klasické látce přilákali i mladší ročníky. Rovněž si troufnu tvrdit, že ve stejném duchu došlo i k výraznějším změnám oproti předloze. Já sice přesně netuším, kolik úkroků scénář obsahuje, ale pokud měl být výsledek moderní a do značné míry revizionistický, pak nezbývá, než dvojici Delaporte a Patellière zatleskat. Pochvalu si zaslouží i vzdušná kamera Nicolase Bolduse plná okázalých výhledů na divokou přírodu, mořské dálavy a vznešená obydlí bohatých pánů. Dynamický hudební doprovod Jérôma Rebotiera je pak pomyslnou třešničkou na dortu.

Je trochu škoda, že na letošním festivalu v Cannes byl Hrabě Monte Christo poněkud zastíněn snímky Megalopolis, Anora či Furiosa: Sága Šíleného Maxe, byť se nadšené kritické ohlasy začaly celkem rychle kumulovat a šířit všemi směry. Blíží se konec roku a dobrodružství Edmonda Dantèse si už na sebe dokázalo vydělat, což kvituji s povděkem. Hrabě Monte Christo na scénu vstoupil bez fanfár, ale pomalu si buduje zasloužené renomé. Svou okázalostí vzdává hold staré škole evropského historického filmu a zároveň se obrací k tradicím zlaté éry hollywoodských eposů.

Má ultimátní známka ve spodní části recenze možná některé z vás zaskočí. Pokud je tomu skutečně tak, do jisté míry to chápu. Vždyť stoprocentní hodnocení si zaslouží jedině takové dílo, které nějakým způsobem posouvá hranice kinematografie, je revoluční nebo přinejmenším evoluční. Nic proti, ale tímto způsobem uvažují jiní filmoví pisálci, nikoliv já. Jsem přesvědčen o tom, že všechny knihy už byly napsány a filmy natočeny. Liší se jen poměry žánrových přísad, jejich vzájemné kombinace a technologické vymoženosti (pokud se tedy bavíme o filmech). Hrabě Monte Christo si takovou známku zaslouží, jelikož jsem na jeho formální ani obsahové stránce nenalezl žádnou chybu. Tak jednoduché to je. Ten film funguje na všech myslitelných úrovních a je natočený s láskou k předloze, kterou sice v některých ohledech obchází, ale rozhodně se k ní neotáčí zády. Film prvotřídní a opojný jako to nejkvalitnější francouzské víno.